Schovka
Tento příběh přišel jedné holčině na e-mail ... byla z něj totálně vystrašená ....
"Já pykat nebudu!"křikne Matěj. "Budeš!"namítnu. "Jsi na řadě,"přidá se Lucka. Jenže Matěj je tvrdohlavý, proto jsem to musela vzít na sebe já. "Dobře, budu pykat, ale nepůjdete do lesa,"řeknu. "Fajn, tak se budeme schovávat …. Třeba támhle,"navrhne Matěj a ukáže na skoro rozpadlý dům. Stojí tu už dlouho a kdysi v něm bydlela nějaká bohatá rodina. Nikdo z okolí si ji však nepamatuje. Já a Lucka souhlasíme. Dám se tedy do pykání a moji kamarádi utíkají k té chatrči.
"Sto! Před pykolou za pykolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát! Už jdu!" zavolám a vydám se ty dva hledat. Nejdřív nakouknu rozbitými okny dovnitř. Spatřím nějaký stín. Je drobný a malý, proto usuzuji, že je to Lucka a bez váhání vlezu oknem do místnosti. Ztuhnu. Je tu zima a vlhko. Světlo z venku jako by mizelo v prázdnu. Otřepu se z prvního šoku a jdu směrem ke schodišti, kde jsem před tím uviděla stín Lucky. Jenže nikde nikdo. Opatrně položím nohu na schod. Když se ujistím, že zaprášené schodiště unese moji váhu, pomalu vyjdu až do druhého patra. Je tu tma a děsné ticho. Začínám mít strach. Někde zapraská podlaha. Strašně se leknu. Ale pak mi dojde, že je to asi Lucka. Zvuk vycházel ze dveří napravo. Otevřu je. Nacházím se v úzkém, ale dlouhém pokoji. Kromě nějakých zaprášených, zežloutlých obrazů na zdi tu není nic. Žádná skříň, žádná postel, prostě nic, kde by se dalo schovat. Někdo tu ale musel být, slyšela jsem přece jeho kroky! "Lucko!Jestli tu jsi, tak vylez! Vzdávám se! Tak vylez!" volám. Neslyším ale nic. Všude jen to hrobový ticho. "Tohle se mi nelíbí…. Vůbec se mi to nelíbí. Ale co, třeba se mi to jenom zdálo… otočím se a chci odejit, když v tom slyším za mnou zase ty kroky. Prudce se otočím a…. nic. "J-je… tu… tu někdo?"vykoktám ze sebe. Ticho. Pozpátku dojdu ke dveřím a opustím místnost. Co teď? Klepu se strachy, nevím kde je Lucka ani Matěj a ty kroky…
Z mého přemýšlení mě vytrhne bouchnutí dveří. Ale odkud? Stojím a ani nedutám. Najednou se otevřou ty nejvzdálenější dveře ode mě. Že by to byla Lucka? Jenže se nikdo neobjeví. Dveře zůstávají otevřené…. Plná strachu dojdu až k nim a nahlídnu dovnitř. Nikdo…. Jenom malá skříňka, zatemněné okno a zrcadlo ve zlatém rámu. Nevím proč, ale dojdu k němu. Rukou odhrnu silnou vrstvu prachu a v tu samou sekundu se mi zastaví srdce. V zrcadle vidím dívku. Stojí za mnou…. Vypadá jak Lucka…. Má na sobě široké šaty… Lucka měla přece ale džíny! Opatrně se pohnu doleva a dívka zmizí. Co se to sakra děje! Nebudu tu už ani minutu. Vyběhnu z pokoje, řítím se po schodech dolů a mířím si to k oknu. Zarazí mě však výkřik. Klučičí výkřik. "Matěji!"zakřičím a rozběhnu se směrem tam, odkud jsem slyšela výkřik. Ocitnu se v jídelně. Kolem dlouhého stolu stojí vysoké židle a na zdi visí veliký obraz. To musí být obraz té rodiny! Přijdu k němu blíž. Panebože! Na obraze rozeznávám tu dívku ze zrcadla! Už neváhám, rozeběhnu se a nic mě nezastaví…. Slyším zase ty kroky…. Jsou těsně za mnou…. Někde se zabouchnou dveře a v tu samou chvíli se otevře okno. Zaječím a vrhnu se k tomu otevřenému oknu. Cítím, jako by mi někdo sáhl na nohu. Ještě jednou strašně zaječím a skočím hlavou dolů z okna.
Přistanu na trávníku, hned se ale zvedám a utíkám pryč. Doběhnu až ke stromu-pykole. Stojí tam Lucka s Matějem.
"No kde si byla?" ptá se Lucka. Neodpovídám. "Co je?"přidá se Matěj. "Vy… vy jste nebyli v tom… v tom baráku?"začnu…. a klepe se mi hlas. "Byli, ale volali jsme na tebe, že jdeme pryč, že je to tam nějaký divný,"vysvětluje Lucka. "A ty si řekla, že jdeš taky!"řekne Matěj….. "Ale… ale já nic neslyšela… a … ani jsem vám nic neříkala!" začnu brečet. Matěj a Lucka se na sebe podívají a já se dám do vyprávění…..
"…Když jste to nebyli vy, tak to musela být ta dívka,"dokončím. A někde za mnou se ozve vzdálený smích….