Smrt bez možnosti se rozloučit
Ležím tady.
Všude okolo mě něco pípá.
Nedá se spát, už jenom kvůli všem těm přístrojům, které všude okolo jsou.
Ale já hlavně nesmím spát.
Každou chvíli umřu. Moje budoucnost je jasná - žádná není. Mám rakovinu. Rakovinu a to už v mých šestnácti letech.
Když jsem se to dozvěděla, probrečela jsem celý dny a ptala se: Jak to, že tak mladá můžu mít rakovinu? Vždyť jsem ještě malá holka?
Mamka se mě snažila uklidnit. Teď už vím, že rakovina si lidi podle věku prostě nevybírá.
Vidím mámu s tátou, jak stojí za sklem, kde si povídají s doktorem. Každou chvíli se na mě jeden z nich otočí. Když se otočí máma, vidím jí v očích lesknoucí se slzy.
Je mi jí líto. Já už jsem se smířila s tím, že umřu a že to nebude trvat dlouho, ale ona ještě ne. Ona se s tím asi nesmíří nikdy. Mám jí ráda, tohle si nezaslouží.
Najednou ji uvidím.
Je ošklivá, má škaredý a chladný obličej, z kterého mrazí po celém těle.
Natahuje ke mně ruku, ale já ji nepřijmu. Nemůžu.
Pak promluví: ,,Už je čas, musíme už jít."
,,Ale já nechci, musím se ještě rozloučit. Nemůžu teď odejít. Rodičům by bylo smutno. Musím jim toho ještě moc říct," prosím ji.
,,Je mi líto, nadešel tvůj čas," řekne a sáhne na moji ruku.
V NECMOCNICI
,,Pane doktore, honem, ten přístroj se asi rozbil," křičí máma oné dívky v hysterii.
,,Je mi líto, pani Babinská, přístroj se nerozbil," konstatuje doktor dívčinu smrt.
,,Ale to… ne, já jsem ji v tu nejhorší chvíli ani nemohla držet za ruku. Ona přece nemohla umřít, zkuste masáž srdce."
,,Je pozdě," řekne doktor a odchází.
,,Holčičko moje, chci, abys věděla, že jsem tě vždycky měla strašně moc ráda a vůbec, proč mluvím v minulém čase?! Já tě mám pořád ráda a pořád seš moje jediná holčička, kterou mám nejradši. Mám tě ráda," povídá matka a dívá se přitom do nebe.
,,Já tebe taky, mami," řekne dívka, ale to už matka neslyší…